V období rokoka byla královnou módy Francie - vznikaly tady všechny módní trendy a šířily se dál do Evropy. Počátkem 18. století se jako nový styl představila robe volante, neboli "rozevláté šaty". Odvinuly se od negližé oblíbeného v posledních letech vlády Ludvíka XIV. Charakteristickým rysem oděvu byly hluboké dvojité sklady, které byly v horní partii sežehlené, ale od pasu se měkce rozevíraly a vytvářely tak dojem rozevlátosti. Poté následovala nejtypičtější rokoková silueta, robe à la française, neboli "šaty po francouzsku". Tvořily je tři prvky - šaty, spodnička (která se nosila viditelně v rozparku šatů, dnes bychom řekli spíše sukně) a náprsenka, která se vpínala do šatů pomocí háčků. V pozdějších letech nahradilo náprsenku dvojdílné sedlo (compères), zapínané na knoflíky, které hořejší díl scelilo.

Ve druhé polovině století se začala projevovat touha po větším pohodlí a praktičnosti. Pro běžné nošení se objevovalo funkčnější oblečení, oblíbené byly krátké kabátky (casaquin, caraco, pet en l'air - každá nová verze dostala jiný název) nošené se spodničkou. Oproti tomu se dvorská móda vyvíjela zcela opačně. Základní silueta zachovala obepnuté živůtky, zatímco sukně se rozšířily do stran, pomocí nově upraveného panieru (viz. spodní prádlo). Nový ideál ženské krásy, doplněný o objemné paruky, se u dvora zachoval až do revoluce.

Funkční oblečení ovlivněné anglomanií vstoupilo do dámské módy v 70. letech 18. století. Populárním vycházkovým kostýmem se staly robe retroussèe dans les poches, styl odvozený od pracovních oděvů prostých venkovanek a měšťanek. Efekt spočíval v tom, že se sukně vykasala skrz boční rozparky pro kapsář a vzadu načechrala. Z tohoto aranžmá se později vyvinuly robe à la polonaise, šaty po polsku, se sukní dělenou do tří zřasených částí přidržovaných šňůrami. (Traduje se, že název měl symbolizovat první dělení Polska mezi Prusko, Rakousko a Rusko.) Jiný styl, se sklady ve středu zadního dílu sešitými do pasu, dostal název robe à l'anglaise, šaty po anglicku. Ty se skládaly ze šatů a spodničky, šaty měly vsazené zapínací sedlo, takže nepotřebovaly náprsenku a nosily se také bez panieru, okrouhlého tvaru dosahovala sukně jen díky bohatému nabírání. Pro domácí nošení si dámy oblíbily prošívané vesty, které se v soukromí často nosily bez korzetu, takže měkce zdůrazňovaly ženské křivky. Bývaly doplněny sladěným kabátkem. K zahalení hlubokých výstřihů řadu desetiletí sloužil lehký trojcípý šátek. Zhotovoval se z bavlněné nebo lněné síťoviny a nosil se připevněný k náprsence (například tak, že se cípy šátku propletly šněrováním náprsenky). V pozdějších dobách býval vždy čistě bílý a v 80. letech se zvětšil a začal se nosit vpředu překříženy, ovinutý kolem živůtku a vzadu svázaný. Koncem 18. století, jak se blížil pád starého režimu, se rafinovanost a estetičnost rokokové kultury pozvolna rozplývaly a na její lehkost a eleganci dopadl přízračný stín revoluce. Zatímco přeumělkovanost a nevkusnost dvorské módy dosahovaly vrcholu, běžné oblečení se přiklánělo k praktičnosti, jednoduchosti a pohodlí. Z pánské módy byly přejaty kabátky v husarském stylu a redingote (viz. pánská móda plus). S příchodem klasicismu do módy se linie běžného oděvu ještě zjednodušily a revoluce zavedla nová estetická pravidla. Přesto se ale v běžném životě starý a nový styl ještě hodně dlouho potkávaly a mísily.